Termín “populační imunita” se začal používat v dobách, kdy se rozjížděly vakcinační programy. Začalo se diskutovat o tom, že některé nemoci by mohly být úplně vymýceny. Dnes již překonaný pohled na věc říká, že procento lidí potřebné pro vytvoření populační imunity je přímo odvozené od čísla R0 (to je to číslo, které říká, jak účinně se virus šíří). Tento pohled však v praxi naráží na několik problémů, a komplexní pohled na populační imunitu není vůbec jednoduchá věc.

Na počátku všeho bylo pozorování, že devastujícím vlnám dětských nemocí lze předejít tím, že v populaci bude stále přítomen podíl lidí, kteří infekci prodělali nedávno. (Dalo by se to přirovnat k tomu, čemu bychom dnes řekli “řízené promořování”.) V dobách, kdy jsme začali vyvíjet první použitelné a bezpečné vakcíny, byl nastavený koncept jednoduchý. V případě výskytu epidemie nemoci, proti které máme vakcínu, lze cíleně “proočkovat” skupiny populace, které hlavně mohou za šíření nemoci. Tím ve výsledku ochráníme i jedince, kteří patří do rizikových skupin, a nemůžeme je z rozličných důvodů očkovat.

Tento přístup byl několikrát aplikován při epidemiích chřipky, kdy bylo povinným očkováním školou povinných dětí (mezi kterými se chřipka šíří nejvíce) dosaženo nízké úmrtnosti v celé populaci.

Tento princip je také důvodem, proč by se měli pánové nechat očkovat proti lidským papilomavirům (HPV). Ty jim nijak neubližují, ale u jejich partnerek mohou způsobit rakovinu děložního čípku.

Je také důvodem, proč očkujeme povinně chlapce proti zarděnkám. Jedná se sice o banální dětskou infekci, ale pokud se nakazí těhotná žena, mohou zarděnky vést k poškození plodu. Je-li dostatečně proočkována dětská populace (mezi kterou se tyto nemoci snadněji šíří), je nepravděpodobné, že se těhotná žena se zarděnkami potká.

Tento princip je také důvodem, proč funguje povinné očkování dětí, i když účinek očkování časem “vyvane”. Nemůže-li se nemoc šířit mezi (očkovanými a imunními) dětmi, nerozšíří se ani mezi dospělými, kteří již imunitu navozenou očkováním ztratili.

Z toho vyplývá, že často uváděná procenta proočkovanosti populace nutná k dosažení populační imunity (například 95 % proočkovanosti u vysoce nakažlivých spalniček) neznamenají, že stejné procento populace musí mít protilátky. Oněch 95 % je zde relevantní pro část populace, která je nejrizikovější pro přenos nákazy, tedy například děti. Zbytek lidí si vystačí s “vyvanulou” imunitou.

Jinými slovy — hranice promořenosti, kterou bychom mohli označit za “populační imunitu”, se liší na základě toho, jak se chovají různé skupiny lidí. Procento imunních nutné k vytvoření populační imunity u dětí navštěvujících školky a školy bude jiné, než procento imunních nutné pro zastavení šíření viru v populaci jejich rodičů.

Hranice populační imunity je jiná pro domovy důchodců, zdravotníky, programátory…chápete, kam mířím.

Pro porozumění toho, jak a kde se šíří nákaza, jaké je v daném místě, čase a populaci číslo R0, a jaká je předpokládaná hranice populační imunity, kdy se virus přestane šířit, je potřeba pečlivě sbírat a vyhodnocovat data.

Toto porozumění bude mít pak velkou hodnotu v situaci, kdy budeme mít omezený počet vakcín, a budeme chtít s málo kašpárky zahrát opravdu účinné divadlo.

Write A Comment